Množství kyselých
pramenů v okolí tepelského kláštera:
Když
jsem se dozvěděl, že celé okolí tepelské oplývá proslulými, nesmírně
léčivými a příjemně kyselými prameny, dotázal jsem se dopisem na tuto celou
věc svého nejstaršího přítele, důstojného pána Aloisia Hackenschmidta z
onoho velmi ušlechtilého premonstrátského úřadu v tepelském klášteře, o
němž jsem se zmínil, muže zvláště učeného a co hlavní, obeznámého jako
nikdo jiný s touto krajinou. Odpověděl velmi laskavě a s velkou úslužností
nejprve obecně: že je porůznu a všude u Teplé v horách a údolích, lesích a
dvorcích, na cestách i stranou od cest tak veliké množství kyselých
pramenů, že je nelze spočítat; jemu samému je prý známo jistě na šedesát
pramenů toho druhu. V druhém dopise shrnul ve zvláštním seznamu jména
vynikajících pramenů, které se uvádějí především a působí - jak zkušenost
učí - stejně jako kyselky chebské a doporučují se podle úsudku
nejslavnmějších lékařů u nás a pijí se kvůli zdraví. Avšak nemístno, jak dí,
sledovat potůčky, zato nevidět prameny toho všeho a tak ocituji co napsal:
Prameny kyselek na statku kláštera tepelského:
Úšovice: Vesnice Úšovice, ležící
jednu míli od kláštera směrem k Chebu, má šest pramenů: dva z nich jsou u
samé vesnice a těch používají poddaní a pocestní jako běžného nápoje: čtyři
další jsou v sousedním lese. První a známější se nazývá pro převládající
slanost "Slaný" a používá se ho v lékařství. Tak roku 1609
Michael Raudenius, doktor lékařství a slavkovský fyzikus, předepsal tyto
vody pro jeho jasnost Joachima Libštejnského, svobodného pána, pána na
Rabštejně a v Libkovicích; užíval je rovněž nejdůstojnější pan opat
Raymundus r.1663 na předpis karlovarského lékaře Dr. Ferdinanda Dülera. O
těchto vodách jsou hodnověrné zprávy mnohých, že se svou silou a účinností
vyrovnají chebským, ba dokonce je podle mínění bystřejších odborníků
předčí. Tak naši duchovní neužívají na lékařský předpis při svých tělesných
chorobách jiných kyselek než těchto.
Stenker: Jiný pramen, nazvaný Stenker (=zapáchající), je stejně
proslulý; když Dr. Prudentius, rada císaře a krále Rudolfa II., ležel
ochromen na celém těle a sklíčen bolestmi od zánětu kloubů, uchýlil se v
naději, že znovu zdraví získá, z Prahy do Úšovic a užíváním této vody tak
upevnil své tělesné síly, že povstal z lože a byl schopen chodit. Je však
mít na zřeteli, že se tohoto úspěchu dosáhlo ne tak odměřovaným pitím
kyselek, jako spíše lázněmi těch kamenů vyvolávajícími pocení (pozn.aut.:
tehdejší koupele se ohřívaly velikými kameny, které se rozehřály a pak
ponořily do připravené koupele) na radu a předpis Dr. Horníka, chebského
fyzika a velezkušeného lékaře.
Síly
kyselého pramene: O témž prameni píše 16. března roku 1607 výše
jmenovaný Dr. Raudenius panu Ondřeji Eberbachovi, opatu tepelskému: "Když
jsem se před 14 dny vracel z kláštera domů, nejenže jsem důkladně
přezkoumal sílu kyselek smradlavého pramene, ale také jsem o tom řekl panu
decimatorovi, obecně jmenovanému "vrchní správce," který si na základě toho
přeje osobně pojednati s nejdůstojnější Vaší Milostí a přimluviti se za tu
věc, jak si zaslouží. Kameny, které jsem s sebou přinesl, ukázal jsem
našincům, kteří mají za to, že je v nich obsažena "materia aurichalci,"
avšak při zkoušce obecně zvané "Sicherung" nebylo nalezeno nic z kovu. Tím
se potvrzuje má domněnka, že je v nich utajena síranová sůl, "spiritus
vitrioli," která dodává oněm vodám velikou sílu."
(pozn.aut.: V originále Raudeniova dopisu byla podle tepelských análů ještě
další věta, kterou Balbín pravděpodobně pro její nejasný smysl neuvedl: "materia
vitrioli, která v úbytku tepla působícího k dotvoření vitriolu ještě
nevystupuje, nicméně přece takové kameny propůjčují vodám vitriolové výpary
velké účinnosti.")
Otrávená řečiště: V témže lese jsou dva jiné pitné prameny. Ba jen
několik málo kroků od slaných kyselek je vidět, že vyvěrají vody, avšak ty
nemajíce odtoku, zůstávají stát jako vody stojaté. Jejich síla a účinnost
je podivuhodná, poněvadž ptáci jakéhokoliv druhu na nimi letící padají do
nich dolů a zmírají. V témže sousedství se nacházejí vysušené příkopy,
jejichž výpary jsou tak zhoubné, že se tu v jistých dobách sbírají ptáci
podobně uhynulí.
Hackenschmidt v tomto místě popisuje celkem vzácný přírodní zjev, který je
možno pozorovat dodnes v okolí Mariánských Lázní: jsou to tzv. mofety,
zemní vývěry suchého kysličníku uhličitého ze země. Tento plyn dodnes
vyvěrá např. na dvoře Ústředních lázní, v lese za Nimrodem, a na
severovýchodním úbočí Podhory. V okolí vývěrů neroste žádná vegetace a
naleznou se zde četné kostřičky malých živočichů, uhynulý hmyz atd., který
se zadusil kysličníkem uhličitým.
Také
tepelští občané se těší na louce "Stěnská" ze dvou pramenů, a to velmi
dobrých. Ostatní kyselky na tepelském panství:
Vesničané mají podobné své kyselky; tak mezi mlýnem Štürsmühl a vesnicí
Křepkovice je znamenitý malý pramen. Rovněž jiný je tamže u rybníka,
zvaného "obecní rybníček;" slouží pocestným. Ves Pěkovice má chutné
kyselky, jichž používá konvent, když v létě vyprahlí touží zahnat žízeň.
Podobný pramének je u Německého Beranova (dnes Beranovka), blízko lesa
zvaného Kopra. Podobnými vodami se osvěžují Nesničtí. Dolní Kramolín má tři
prameny: hlavní, kterého používají poddaní, je pod vesnicí na panské louce;
jiný blízko chovatelů ryb, třetí na cestě vedoucí do Pístova. Také jiné
vesnice mají vydatné kyselky jako Vyškovice, Milhostov, Martinov,
Glantzenmühl, Popovice, Dolní Kramolín, Otročín, Křívce, Zahrádka, Beroun
(pozn.aut.: u Heřmanova), Dřevohryzy, Sítiny, Číhaná, Hoštec. Také ta část,
která směřuje k Sangerbergu k našemu území má dva prameny. Podhorní mlynář
(Pudamühla) blízko Podhorního vrchu je v tom dosti šťastný, že může pít v
kuchyni domácí kyselky. Vyvěrá tam totiž pramen u samého otvoru kamen. Také
mlynář z Holdšikova mlýna může mít rodinný nápoj pro sebe i jiné z pramene
velmi blízko ležícího. Konečně ve vsi Bohuslav blízko Mnichova se nalézá
pramen kyselky, ale nepravidelný, protože slouží jen v zimě, v létě se pro
teplotu vody jeví neužitečný.
Až potud
mně zaslané vypracování zbožného muže a mého nejupřímnějšího přítele o
tepelských kyselkách; z něho se může uzavřiti to, že celá ona krajina na
mnoho mil není pod zemí nic jiného, než jakýsi souvislý kráter, rybník a
podzemní vodojem týmiž kovy, vitriolem atd. vytvořený, z kterého na různých
místech vyvěrají již napojené prameny. Že však prýští i některé prameny
škodlivé, tomu se nelze diviti, protože téměř všechny kyselky (jak je
patrno na chebských) mají vedle sebe prameny, do kterých z prozřetelnosti
přírody vyprazdňují své kaly, nečistoty a všelikou těžkou sedlinu, jež může
být škodlivá lidem je pijícím, což se později nějakým neznámým bituminosním
procesem vzněcuje a vaří, jako by vřelo, jak vidíme."
Od
těchto časů utichají náhle zprávy o našich pramenech na řadu let. Proč ?
Musíme se podívat, jaká byla tehdejší situace v kraji.
Tak
klášter Teplá dvakrát nešťastně vyhořel - roku 1659 a 1677 - a trvalo roky
než byly budovy alspoň nouzově postaveny. Lesy zůstávaly stále v rezervaci
i přes opakované sliby vlády a klášter Teplá s nimi nemohl svobodně
nakládat. V roce 1680 vypuklo selské povstání, povoláno vojsko do kraje a
na Ovčím vrchu u Krasíkova byli sedláci poraženi. V tomtéž roce přišel do
kraje mor.
A tak
tiché mlčení análů klášterních trvá až do počátku 18. století, kdy opat
Raymund II. Wilfert (opatem 1688-1724) nechal postavit klášterní budovy a
věnoval se výstavbě na panství i minerálním pramenům.
Mezitím
putovali četní nemocní ze všech krajů a především ze Saska a z Bavorska ve
stále větším počtu do našeho Údolí pramenů a Dr. Kurtius, tehdejší
klášterní ordinarius v Teplé, radil opatovi, aby nechal prameny vyčistit a
usnadnil přístupovou cestu k nim. To se také stalo roku 1710 spolu s
vykopáním odtokových příkopů od pramenů. Roku 1710 byla dostavěna Villa
Hammerhoviana - Hamrnický zámeček:
Zámeček
Hammerhof ležel tedy nejblíže pramenů (Úšovice byly rozloženy při svahu v
místech, kde dnes stojí kostel sv. Antonína, a pod tímto místem - tedy
značně daleko od pramenů) na okraji lesa, kterým se chodilo pěšinami do
Údolí pramenů. Byl určen k pobytu duchovních z tepelského kláštera během
květnových svátků, pro jejich zotavení, "cura majali," při které popíjeli
úšovické prameny. Byl určen také k přijímání příchozích nemocných a tedy od
roku 1710 byl prvním lazaretním léčebným zařízením v tomto místě.
Již v
16. století je na tomto místě připomínán tzv. Žabí hamr (Frpschhammer) a
tři malé hamry na Starém potoce (altbach, dnešní Kosí potok v hamrnickém
údolí), včetně vysoké pece. Tato vysoká pec byla v provozu ještě v 18.
století nebochybně v místech, které se ještě dnes nazývá "U vysoké pece"
(skupina domků mezi Sklářemi a Selskými Mlýny). Zde byla zpracovávána
železná ruda, která se těžila v Chotěnově, Holubíně, na Pístově a v okolí.
Hammerhof se stal roku 1626 majetkem kláštera Tepelského (dle Gnirse),
kdežto Fr. Klement v "Der politische Bezirk Teplt" uvádí, že byl koupen až
1665, a uvádí některé historické podrobnosti, které si přeložíme:
"Na
místě, kde stojí zámeček Hammerhof stával kdysi selský dvorec, jehož
majitel Danikl von Froschhammer, neodpadl od katolické víry přestože v
celém kraji bylo husitské učení silně zavedeno.
Mnoho
let prošlo od časů Danikela, když v jednom bouřlivém podzimním večeru
zaklepal na vrata starého hamru cizinec v doprovodu staršího muže a
poprosil o nocleh, který byl oběma mužům milerád poskytnut. Bylo přineseno
vše, co mohla kuchyň i sklep poskytnouti, aby jim byl připraven příjemný
večer. jenom selka chodila jaksi se strachem okolo a proto se cizinec ptal
ce je příčinou jejího smutku. Pravila jim mezi štkaním, že její muž leží
smrtelně nemocen a jeho konec je blízko. Cizinec požádal, zda by mohl
přistoupit ke smrtelné posteli a utěšoval muže silného ve víře a líčil mu
smrt jako sladké vykoupení na onen lepší svět. Nemocný s vypětím všech sil
vysvětlil, že nemůže zemřít, protože musí jako katolík dostat od
katolického kněze poslední pomazání. Při těchto slovech se dal cizinec
poznat a pravil: "Bůh mě sem přivedl, jsem kněz a jsem připraven Vám dát
poslední pomazání." Niklas Hammer, sedlák na smrt nemocný, byl pomazán a o
hodinu později nebožtíkem. Neznámý cizinec byl tehdy farářem v Melnicích a
pozdějším pak opatem kláštera Tepelského - Raimund I. Wilfert a koupil 22.
března 1665 za 3000 zlatých a 50 říšských dolarů dvůr, lidově nazývaný Žabí
hamr."
Podle
Gnirse nechal klášter Teplá po požáru r. 1664 dvůr přestavět a v r. 1665
byl znovu v provozu. Na tomto dvoře pak pobýval tepelský opat Raymund II.,
Wilfert v srpnu 1697 a podrobil se tu pitné kůře františkolázeňskou vodou
(tehdy zv. chebskou vodou) podle lékařského předpisu.
V roce
1706 stejně jako před lety vpadl hrůzostrašný požár kynžvartských lesů až
do míst Hamerského dvora a ten znovu lehl popelem. Tehdy byly dočasně
přerušeny stavební práce, probíhající na klášteře Teplá a vedení stavby i
dělníci mohli být použiti k jiným účelům.
Opat
Raymund II. Wilfert rozhodl tehdy postavit znovu Hamerský dvůr a do jeho
jihovýchodního cípu vsunout veliký čtyřhran - Hamrnický zámeček, tehdy "Villa
Hammerhoviana" zvaný. Práce proběhly v letech 1706-1708. Vedoucím stavby
byl Wolfgang Braunbock a architektem Kryštof Dietzenhofer. Zachované
jsou stavební účty této stavby. Po skončení stavby, ke které se počítalo i
zřízení kaple (?), určil opat roku 1710 používání zámečku: konventuálům pro
"cura majalis," která se každý rok opakovala.
Stavební
ozdoba dodnes zůstává tříokenní čelní fronta s okrouhlými výklenky, kde
stávaly sochy. prostory v přízemí i patře jsou klenuté a staré stropní
obrazy, které byly v horních prostorách, jsou prý pouze přetřeny bílou
barvou.
Na louce
proti průčelí zámečku stávala dvoumetrová socha Panny Marie Immakulata z
18. století jako barokní kamenná skulptura. Její zbytek leží dnes při
potoce u kříže.
V roce
1720 byla postavena na staré cestě do Úšovic socha sv. Jana z Nepomuku,
vysoká 170 cm na podstavci 180 cm vysokém. Tuto skulpturu z pískovce přes
250 let starou můžeme naštěstí ještě dnes obdivovat na tomto místě (mezi
dvěma vysokými stromy). Stojí nedaleko silnice z Mar.Lázní do Hamrníků po
levé straně a stála by za památkovou ochranu. Chronogram z roku 1720 volá k
patronu české země: "Svatý Jane z Nepomuku, patrone našeho království, řiď
cesty a kroky naše."
Pro naši
historii nezůstává bez zajímavosti, že roku 1749 tehdejší tepelský opat
Jeronym Ambrož (opatem 1741-1767) na radu Dr. Springsfelda, o kterém bude
ještě řeč, chtěl tento zámeček přebudovat na lázně a nechal si udělat
návrhy - projekty, jak sem přivádět vodu od Ferdinandova pramene do
zdejších koupelen. Zdá se, že náš název "Lázně Hamrníky" mohl být za
příznivé konstelace oprávněný. Ale návrh zůstal nerealizován, zámeček
sloužil nemocným i se svými koupelnami, vod a sem byla ke koupelím
dovážena, ale k vlastnímu vybudování lázní na tomto místě nedošlo. V letech
1790-1807 sloužil jako úšovická fara a v následujících letech zprvu ještě
hostům u mariánskolázeňských pramenů a pak jako výletní místo. V roce 1832
bylo jeho okolí zkrášleno několika glorietami a menšími sadovými úpravami.
Do
stejné doby jako vyčištění pramenů a postavení zámečku Hammerhof (1710)
spadá i první rozesílání vod úšovických pramenů pro nemocné.
Minerální vody se plnily do menších soudků a posílaly se do Vídně, Prahy a
větších německých měst. Do blízkých klášterů byly vody zasílány ve velkých
sudech, aby se mohly používat také pro koupele.
V roce
1724 děkuje opat kladrubský - Eugenius Tyttl právě koupelím ze Stinkeru za
uzdravení se od jakési nebezpečné nemoci. A historik M. Urban dodává:
"Taková víra vysoce postaveného kněze byla velmi prospěšná pro vyvolání
zájmu o léčivou hodnotu úšovických pramnenů."
Aby
odstranil těžkosti, spojené tehdy s rozesíláním vod, a aby se přitom
nemocní v dalekých krajích mohli plně těšit z léčivé síly pramenů a
především z Křížového pramene, který se stával po vyčištění místa rychle
vyhledávaným a hojně používaným, přišel lékárník kláštera tepelského Damián
Schulz na myšlenku získávat sůl z Křížového pramene také odpařováním (1749)
jako za jinými účely se zkoušelo kdysi s Ferdinandovým pramenem.
Úspěch
byl naprostý. Pod jménem Sal Teplense přicházela brzy do obchodu v
cizině i v tuzemsku. Sud stál 2 zlaté. Její používání se stalo běžné, a
byla dobrým reklamním prostředkem i pro Údolí pramenů.
Z
nedostatku přístřeší pro příchozí nemocné sloužily k ubytování i chalupy
Úšovické.
Již před
rokem 1749 i po něm se podávaly koupele pilně v Úšovicích, kde byl nejhezčí
z domů - dům vesnického rychtáře - vybaven lázeňskou koupelnou odpovídající
své době, která sloužila pro potřeby (bohatších) lázeňských hostů, kteří
sem přijížděli na léčení.
Zlaté
doly Hannse Poddy byly už dávno opuštěny (píšeme o nich v dnešních
materiálech), ale v provozu tehdy ještě zůstávaly dva malé stříbrné doly na
sever od vsi. Škoda, že domorodci tehdy hledali své "zlato," své bohatství
na jiném místě, než měli, totiž na svých vlastních pozemcích, kde tryskaly
prameny léčivé síly jako pozdější Ferdinandův, Rudolfův, Pottovy aj. Také
Úšovice měly šanci založit nové lázeňské místo. Protože však později se
bránili naopak úšovičtí sedláci všemožně lázeňskému podnikání, zní náš
název "Lázně Úšovice" spíše jako ironie. Dnes jsou Úšovice čtvrtí
Mariánských Lázní, ale stále ještě není úplně využíváno pramenného
bohatství tohoto místa (Antonínův pramen).
V 18.
století byly podávány koupele v Hamrníkách, v Úšovicích, ale ještě na
jednom místě, o kterém se musíme zmínit:
Příchozí
nemocní hledali ubytování v okolních vesnicích. Zádub a Závišín ležely
poblíž pramenů nad údolím a tak také v nich pobývali nemocní.
V roce
1762 tu byl postaven dokonce hostinec s koupelnami - opět primitivní
lázeňský dům. Hostinec postavil důchodní kláštera Tepelského Leopold
Fischer pro přijímání cizích hostů, kteří by chtěli používat úšovické vody
k léčení. V análech tepelských o tom čteme:
"Anno
1762 P.Leopold Fischer, quaestor canoniae in pago Hohendorf popinam in
eoque cellas pro balneo et cura hospitum extrui fecit."
Také
Zádub tedy patřil do řady čekatelů na titul "lázně." Měl však velký
handicap: cesty k pramenům z tohoto místa byly obzvlášť neschůdné a prudké
stoupání velkou překážkou pro dovoz minerální vody, která se vozila v
sudech. Nemocní chodili - pokud byli mobilní - sami pěšinami do Údolí
pramenů, a zde popíjeli vody a také se koupali ve Stinkeru.
Cesta
však bylaopravdu obtížná a tak již roku 1781 bylo toto hostinské místo
zrušeno a klášterem prodáno. Tím zároveň padla naděje, které si ostatně
nebyl ani nikdo ze Zádubských vědom, totiž že by tu mohly vyrůst lázně.
A tak se
stávalo stále více zřejmým, že jedině přímo na místě u pramenů bude
nejvhodnější postavit lázně.
Velké
zásluhy o povznesení pramenů má opat Jeronym Ambrož (opatem 1741-1767).
Považoval za velmi potřebné získat jak pro "sůl tepelskou" tak pro léčivé
prameny lékařské dobrozdání odborníků. V této věci se obrátil na Dr. C.G.Springsfelda
saského dvorního lékaře a městského fyzika ve Weiszenfels v Sasku, který
byl uznán za předního chemika.
Dr.
Springsfeld zkoumal prameny přímo na místě, seznámil se se způsobem výroby
soli z Křížového pramene a prohlásil, že klášter vlastní v těchto pramenech
nezměřitelný poklad všeobecného užitku i potřebnosti. Radli opatovi, aby v
prosvětleném místě mimo pusté lesy postavil dům pro přijímání putujících
sem nemocných a vodu od pramenů přiváděl podzemním potrubím do blízkosti
tohoto domu. Uvažovalo se i o Hamrnickém zámečku. Springsfeld slíbil napsat
o tomto pojednání, ale slib zůstal nesplněn.
Opat se
chystal předložit konventu návrh ke konečnému rozhodnutí.
Mezitím
však lékárník Damián Schulz, nečekaně na rozhodnutí konventu, začal
zlepšovat místa v okolí pramenů. Ale o tom až příště.
Nikolaj
Vasiljevič Gogol (1809-1852) pobýval v Mariánských Lázních v létě roku
1839. V upomínku na jeho pobyt se dnes nazývá městské divadlo jeho jménem.
N.V.Gogol se narodil na Ukrajině a dětství prožil na svém rodném statku.
Odtud čerpal i náměty na své první povídky (1830). V krátké době se však
proslavil i svými divadelními hrami, z nichž zvláště "Revizor" měl největší
ohlas v kladném i záporném slova smyslu. Ve hře se ostře vysmíval
maloměšťáctví v tehdejším carském Rusku. Tehdejší vládnoucí společnost
rozpoutala proti Gogolovi štvavou kampaň a Gogol, který už tehdy nebyl
nervově zdráv, odejel roku 1836 do zahraničí (Itálie).
Gogolův
blízký přítel profesor historie v Moskvě Michajl Petrovič Pogodin
(1800-1875) a F.I.Inozencev se sjížděli do Mariánských Lázní téměř
každoročně. Ti přivedli Gogola na myšlenku léčit se v těchto lázních.
V tu
dobu se Gogol velmi zajímal o léčení chladnou vodou v Graffenbergu (lázně
Jeseník) v Čechách podle metody Priesnitze a mínil tam zajet, pokud by mu
Mariánské Lázně nepomohly.
Do
Mariánských Lázní Gogola lákala i možnost setkat se se svými přáteli. Zval
do Mariánských Lázní z Paříže svého přítele A.S.Danilovského. Chtěl se zde
setkat také se svým dalším přítelem Platonem Lukačovičem. Koncem března
1839 psal Gogol z Říma Danilovskému, že "Pogodin objednal na léto tam (do
Mar.Lázní) kupu různých Slovanů, takže můžeme mít dobrou společnost,
sestavit svůj stůl a uniknout tímto způsobem od zkázonosných společných
tabulí, zkrátka léčit se seriozně, metodicky a vesele, posilujíce a
podporujíce druh druha, ale také v neposlední řadě léčit se vodami." Tak se
chystali i Gogol s nadšením do Mariánských Lázní.
Avšak
Gogolovi přátelé do lázní nepřijeli. Pogodin přijel 9.-10. července 1839 a
ubytoval se v hotelu Klinger (Krym). Inozencev přijel 11. července a bydlel
v hotelu Dresden. Gogol přijel 16. července a bydlel také v klingeru a
jeden čas společně s Pogodinem.
Po svém
příjezdu byl zapsán v mariánskolázeňských kurlistech dne 16. července 1839
pod číslem 894 jako "Herr Nikolaus von Gogol, Beamte."
Gogol
trpěl delší dobu těžkým neduhem zažívacího traktu, který měl vliv na jeho
nervovou soustavu a jeho duševní rovnováhu. Přesná diagnoza jeho nemoci
není ovšem známá. Lékaři léčící Gogola se rozcházeli v míněních. Pařížské
kapacity shledali dle slov Gogola, že "je u něho žaludek obrácen vzhůru
nohama." Gogol si stěžoval že u něho "v břiše zdá se sadí jakýsi ďábel,
který pomíchá naprosto vše." Není známo, který z lékařů Gogolovi Mariánské
Lázně doporučil, avšak on sem přijel velmi ochotně "žijící v naději na
Mariánské Lázně," jak sám napsal. A proto se odhodlal rzloučit se - třebaže
jen na čas - s milovanou Itálií.
Neznáme
přesně, jak dopadlo zdejší Gogolovo léčení, zvláště - jaké prameny pil,
jaké koupele bral apod. Podle jeho vlastních slov neměla však léčba
takových výsledků, aby mohl Gogol přiznat plný její úspěch. Několik dní po
svém odjezdu z Mariánských Lázní psal svému příteli S.P.Šovyrovi: "je-li
mně lépe nebo hůře, to ví bůh. Ukáže to čas. Říká se, že vliv pramenů se
může ukázat později."
Celkový
názor na Mariánské Lázně se vykrystalizoval u Gogola až později, a to názor
poněkud nelichotivý. To už byl znovu ve Vídni, vedl tu klidný a pokojný
život, který si vychvaloval a v dopisech jej stavěl do protikladu s hlučným
společenským životem v Mariánských Lázních.
Pro jeho
vlastní literární tvorbu zaznamenal však pobyt v Mariánských Lázních velmi
podstatné inspirační podněty. Tak se na příklad v Mar.Lázních seznámil se
známým petrohradským nájemcem a milionářem Dimitrijem Jegorovičem Benardaky,
který byl člověkem velkého životního rozhledu a širokých praktických
znalostí života v Rusku a v jiných zemích. Gogol rád poslouchal jeho
vyprávění. Pogodin soudí, že Benardaky posloužil jako prototyp Kostanžongla
v druhém díle "Mrtvých duší," kterýmžto dílem se Gogol zabýval v době svého
pobytu v Mar.Lázních.
Historie
setkání Gogola s Benardakym nám dává jakoby nahlédnout do tvůrčí dílny
velkého spiusovatele a dramatika. Mimoto se Gogol v našich lázních zabýval
historií a romantickými pověstmi Ukrajiny a na osamělých cestách lesů a
hájků v mariánských Lázních ve stínu parků i v přátelském kruhu začal
sbírat živý materiál pro jeho poslední tvůrčí převedení na stránky "Mrtvých
duší" a přenesl se do světa historických vzpomínek Ukrajiny - k utváření
obrazů svého rodného kraje, které se uskutečnily v letech 1839-1840
vytvořením Tarase Bulby.
8. srpna
1839 odjíždí Pogodin, přemlouvaje Gogola, aby zde zůstal na doléčení. Gogol
ještě půl týdne pobyl v Mariánských Lázních (spolu s Inozencevem). Pak se
odebral do Prahy a odtud do Vídně.
Gogol
pobýval ještě pak nejednou v Čechách. V červenci a srpnu roku 1845 byl v
Karlových Varech, v září téhož roku v Graffenbergu (Jeseník), kam přijel na
krátký čas i v roce 1846.
Do Mariánských
Lázní se však více nevrátil, přestože vody zdejších pramenů byly pro něj
užitečné. V létě 1840 začal totiž ve Vídni pít minerální vodu, zasílanou do
Vídně z Mariánských Lázní, která mu podle jeho vlastních slov velmi
pomáhala.
Deska
N.V.Gogola je umístěna v Mar.Lázních na lázeňském domě "Krym" a na ní je
nápis ruský a český: "Zde žil r.1839 velký ruský spisovatel Nikolaj
Vasiljevič Gogol."
"Zlato!"
"Zlato nahoře v údolí!"
"Zlato!"
S takovými výkřiky přiběhla do vesnice
udýchaná skupinka mužů.
Úšovice ožily.
Sbíhali se vesničané ze všech stran a
prohlíželi znovu a znovu kámen se zlatým kovem, který se třpytil v ruce
jednoho z mužů.
Zlato.
Vybíhá posel do kláštera v Teplé. Hanns
Podda, lesník v Úšovicích, nechce věřit svým očím. Všichni znovu spěchají
do údolí a prohledávají místo.
Teprve před 35 lety vyplul Kryštof
Kolumbus z Palosu. Svět ještě nezná bohatství světadílu, který objevil a
nezná jej ani Kolumbus sám. Stříbro má stále vysokou cenu jako zlato,
Evropa se dosud neotřásla "stříbrnou krizí."
A v Úšovicích se těží stříbro a nyní se
nalezlo i zlato.
Zlatokopové v Úšovicích skutečně žili. bylo to v dobách, kdy ještě lidstvo
nebylo zaslepeno vidinou Eldorada - vysněná země zlata kdesi v Americe.
Z
historie je známo, že Hanns Podda otevřel v roce 1527 dva zlaté doly v
údolí, které je dodnes po něm nazýváno "Pottovo údolí." Zbytky dolů
nalézáme po 450 letech v místech kolem pavilonku dnešního Prelátova pramene
(dříve se nazýval Excelsiorquelle). Prvý z dolů stál přímo při potoku nad
pavilonkem; vidíme tu strmé, ale nevelké haldy hlušiny. Druhý ležel proti
prelátovu prameni.
Zlaté
doly v pottově údolí jsou historickým faktem, kterému se nemusíme divit.
Zlato se těžilo na více místech v okolí, např. nedaleko Mnichova v blízkém
Slavkovském lese. Výtěžnost byla velmi primitivní.
Restaurace Eldorado v Úšovicích (proti prodejně Stavebniny) nedaleko
Pottova údolí byla nepochybně nazvána v souvislosti s touto zprávou, která
po letech znovu upadla v zapomnění.
Zajímavosti ve městě
(z materiálů p. F.X.Kundráta)
- deska hudebního skladatele Richarda
Wagnera jest umístěna na domě č. 5 (dříve dům Kleeblatt, později Richard
Wagners Haus, nyní Rotary) v Karlovarské ulici. Na desce je nápis: "V
tomto domě bydlel v roce 1845 Richard Wagner, hudební skladatel. Tento dům
se nazýval U jetelového lístku." Wagner se narodil 1813 v Lipsku, zemřel
1883 v Benátkách. V Mariánských Lázních složil nárys ke své opeře
Lohengrin, dále k Parsifalovi a také k Mistrům pěvcům norimberským.
- deska doktora Theodora Lessinga na
domě čp. 213 (dříve dům Edelweiss česky Protěž) "Locarno" v Třebízského
ulici nese nápis: "V tomto domě byl dne 31. srpna 1933 zákeřně zavražděn
nacistickými agenty profesor Dr. Theodor Lessing, německý emigrant,
spisovatel, pokrokový myslitel a bojovník proti nacismu." O této události
byla vydána knížka, kterou sepsal Roman Cílek pod titulem "Výstřely ve
vile Edelweiss" v roce 1966 vydavatelství MNO a stojí 7 Kčs.
Dr. Theodor Lessing,
německý filosof, se narodil 1872. Přednášel filosofii a pedagogiku na
technice v Hannoveru. Jakožto Žid a socialista byl odpůrcům
militarismu a nacionalismu. Bojoval za dorozumění mezi národy. Jest
pochován na zdejším židovském hřbitově, který byl nacisty téměř
zdemolován, náhrobky pohřbených byly odvezeny do Kynžvartu a bylo jimi
vydlážděno tamní náměstí.
- deska na hrobu Františka Josefa
Slámy, českého vlastence a zasloužilého muže o české národní školství,
nalézá se na hřbitově v Mariánských Lázních na jeho starší části na hlavní
cestě vlevo od vchodu. Nese nápis: "Zde odpočívá v Pánu zesnulý František
Josef Sláma, děkan bechyňský, zemřel 5. srpna 1844.
Hledáš-li kdo české klenoty, Jeden z nich spočívá zde. Klenot totiž vzácné osvěty Wěrný Bohu a Vlasti swé.
...... |
Obnoveno 1888."
|
Zprávy od psacího stolu:
V tomto čísle nebylo
možno zařadit seriál "Po starých vycházkových cestách" pro nedostatek
místa. Seriál "Historie místa a lázní" bude v příštím čísle zakončen první
etapou historie: končí historie místa a přichází muž, který ztotožňuje
myšlenku založení lázní u těchto pramenů se svým životním cílem. Dr. Nehr.
Jím začíná nový díl historie a končí starý.
Do materiálů budeme
zařazovat vzpomínky na staré návštěvníky našich lázní (dnes Gogol). Ostatní
na schůzce v březnu.
HAMELIKA, pracovní materiály vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku při KZ a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí KZ Zd. Chábera.
Redigující pracovníci vlastivědného kroužku Ing. R. Švandrlík a Vl. Mašát, prom.soc.
Čtvrté číslo vyšlo 16. února 1973. Občasník. |