Máme tu před sebou vzpomínky starého pána Zavázala, který byl po roce 1945 správcem kavárny "Nimrod", laskavě zapůjčené panem Vojtěchem Neustupným.
Uvažovali jsme společně, jak je vhodně zpracovat, ale čím déle jsme je četli, tím více nám bylo líto zasáhnout do tohoto autentického vyprávění. A tak i za cenu určité řečnické šíře předkládáme je téměř beze změny, pouze s jazykovými opravami.
      Poslyšte tedy příběh, který vyprávěl pan Zavázal, jehož ústřední postavou byl jeho bývalý zaměstnanec na "Nimrodu" Ota Dietl.
      "...V roce 1945 jsem převzal do národní správy výletní restauraci a kavárnu "Nimrod" v polesí tepelského kláštera. Tento podnik byl velmi dobře zařízen, jak inventářem restauračním a kuchyňským, tak pokoji - v počtu čtyři - velmi pěkně vybavenými. Připravil jsem podnik hned do provozu. Provoz v sezoně byl překvapující - denně přicházeli hosté na občerstvení všeho druhu.
      V této době při nákupu v Mariánských Lázních jsem se sešel s jedním svým známým - šéfkuchařem z hotelu Šroubek v Praze - Oskarem Dietlem, který byl rodákem z nedalekého Mnichova (dříve Einsiedl). Měl tři bratry a dvě sestry. Všichni byli v sezoně zaměstnání jako číšníci, hoteloví portýři, ženy jako kávové kuchařky, pokojské či hospodyně. V letech 1945-1946 byli tito soustředěni do vysídleneckého tábora a odtud vysídleni do Německa. Až na jednoho, jménem Ota, kterého zde nechali, který byl sociální demokrat. Oskar Dietl, který byl ze sourozenců nejstarší, pracoval tu jako šéfkuchař u americké armády v hotelu "Esplanade". Po několika návštěvách u něho jsem se zmínil, že hledám šoféra a Oskar mně nabídl svého bratra Otu Dietla, že je automechanik a tak jsem ho přijal. Jezdil s vozem, koně, pomocné práce na "Nimrodu", staral se o auto svědomitě, všechno obstaral, co se týče náhradních součástek, gum, pláště, oleje, benzínu, montážní skříňky atd. - bylo mi záhadou, odkud ty věci nosil.
      Z jara 1946 bylo tu již veseleji, měl jsem několik pracovních sil ze Sangerbergu (dnes Prameny), kterým dělal Ota parťáka: připravovali terén okolo "Nimrodu", lakovaly se verandy zvenku i zevnitř, zahradní nábytek, zkrátka všechno se chystalo na sezonu 1946. A opravdu, v krátké době bylo všechno připraveno, včetně skladu na víno, sklepů na brambory, zeleninu atd. Přišel den, kdy přiváželi objednané zboží; společně jsme ho uskladňovali a každý druh měl svou kartičku - při kontrole se nepřišlo nikdy na žádnou chybu. Až jednoho krásného dne přijeli mně hosté z Plzně a hned odpoledně: snídali, svačili, obědvali, po obědě se podávalo víno, bílé v sedmidecových lahvích, z Mutěnic, velmi dobrý druh. Při otevření druhé lahve mě nechal zavolat hostitel a podal mi také skleničku vína. Při přípitku jsem zjistil, že to není víno, ale voda; všichni v tom okamžiku začli i se mnou prskat a plivat. A teď - jak se to mohlo stát ?
      Přemýšlel jsem rychle a vzpomněl si, že se takové případy v Mariánských Lázních stávaly; šetřením se tam zjistilo, že závozníci a šoféři, kteří rozváželi zboží z vépezetky, takto proměňovali ne vodu ve víno jako Ježíš, ale víno v prachobyčejnou vodu. V mém případě to však nebylo možné - víno z Mutěnic bylo dovezeno přímo od pěstitele dráhou v bednách až na místo, tj. na "Nimrod". Začal jsem pomalu ale jistě pátrat: do vinného sklepa vedla dvě okénka, ale byla zamřížovaná a navíc přetažená pletivem, jimi nebylo možné vniknout do sklepa a jiný přístup, kromě silných kovaných dveří, které zhotovil sám Ota Dietl, nebyl. Počal jsem s prohlídkou dveří: zámek byl v pořádku a hned druhý den jsem nechal Otu přidělat ještě další kovové petlice a koupil jsem silný visací zámek v Plzni a jím jsem sklep zavíral jen sám. V té době tu nebylo jiného zaměstnance než Oty Dietla, měl jsem tudíž naň podezření. Ale on nic netušil, že se přišlo na to, že v lahvích je voda. Když pro něho nebyla práce, dal jsem mu volno; chodíval do Mnichova pěšky přes les. V jeho nepřítomnosti jsem začal s kontrolou vinného sklepa: prohlížel jsem láhev po láhvi, zda nejsou poškozené špunty, neporušené staniolové kloboučky, a když jsem zjistil poškození, otevřel jsem láhev, ochutnal a u likérů jsem zjistil slabou stupňovitost. Sehnal jsem si alkoholoměr, změřil poškozené lahve a shledal snížení stupňovitosti až o 10%! Poškozené likéry jsem vyřadil ze skladu a postupně dával Otovi k ochutnání, jestli se nepřizná, ale on se k tomuto zlu nepřiznal, nepřiznal, i když jsem mu našel v jeho "štrozoku" již načatou láhev rumu, která pocházela z mého skladu. Místo ní dal do "fochu", ve kterém bylo na kartičce 22 láhví keyrumu, jednu prázdnou téže značky, avšak již odloženou a připravenou k odvozu. Zabalil ji jako plné do jemného obalového papíru, který sejmul z plné láhve a tuto vložil mezi ostatních 22 láhví ovšem až dospodu. Pečlivější prohlídkou jsem zjistil, že schází ne jedna, ale tři láhve - byly úplně prázdné!
      Přemýšlel jsem, jak ho usvědčit a tak jsem na něho připravil lest. Přivezl jsem z Plzně jednu prostou barvu používanou v kuchyních, červenou, bretoň a žlutou, žloudkovou a když měl volný den, šel jsem do sklepa, znovu pozorně prohlédl dveře a zjistil, že kování bylo stahováno šrouby zvenčí a utahováno matkami. Když uvolnil matky, mohl klidně otevřít dveře a protáhnout se tělem z té strany, na které byly dveře zavěšeny, a řádit dle libosti.
      Abych ho chytil na špek, posypal jsem všechny matky červenou barvou a podlahu uvnitř sklepa žlutou barvou těsně u dveří, aby to nepozoroval. Druhý den přišel z volného dne a přinesl několik pstruhů; dal jsem je do ledu a řekl, že jedu dolů, do Mariánek, že přijedu až po šesté večer. Jaké však bylo překvapení, když jsem se vrátil - pan Ota měl špičky prstů červené a stopy po žluté barvě jsem hravě odhalil tak, že jsem pokropil podlahu slabě vodou až k oknu do kuchyně, kde obyčejně sedával pan Ota. Ten si v té době klidně nabíjel tabáček do dutinek a pokuřoval. Když jsem pokropil vodou místo, kde seděl, a to se zbarvilo silně žlutě, bylo mi vše jasné a provedl jsem už jen výslech:
      "Pane Oto, od čeho máte ty červené prsty?"
      Zarazil se, ale klidně povídá: "Jak jsem přebarvoval tou červenou barvou roury v rezervoáru, tak mně to zůstalo na prstech a ne a ne to pustit."
      "A co, pane Oto, ta žlutá barva, co se objevila pod Vašima nohama?"
      "To nevím, jak se to sem dostalo, asi to sem zanes nějaký host!"
      Já na to: "Pane Oto, pojďte se mnou do vinného sklepa, máme tam nějakou práci!" a z opatrnosti jsem mu dal klíče, aby šel napřed a otevřel, že si vezmu ze stolu nějaké dodací listy pro formu, že je potřebuju; v kapse jsem měl pistoli pro případ, kdyby mě snad chtěl ve sklepě napadnout; to se však nestalo.
      Jakmile chtěl dveře odemknout klíčema, povídám:
      "Pane Oto, otevřete pro změnu dveře tak, jak jste zvyklý je otvírat, když nejsem přítomen na "Nimrodu"!"
      Ota Dietl na to: "Já je přece otevírám prvně, co jste mi dal ty klíče, nevím, jak bych já měl mít ve zvyku otvírat."
      "Pane Oto, teď mně řekněte, ale upřímně, od čeho máte ty červené ruce a ty žluté podrážky na botách, ale mluvte pravdu!"
      Odmlčel se a po chvíli povídá:"Já sám nevím, jak jsem k tomu přišel!"
      "Já Vám tedy ukážu, od čeho je máte!" a prstama jsem začal na kování odšroubovávat matky, které nebyly ani příliš utažené, a hned po prvých třech jsem mu ukázal své prsty a povídám:"Teď už Vám je jasné, od čeho máte ty ruce červené?" a Ota nečekal na další, co se týče té žluté barvy, a utíkal po schodech pryč a do lesa. Marně za ním volám, aby se vrátil, utíkal, až se ztratil z dohledu.
      Vrátil jsem se, vzal telefon a volám četnickou stanici v Mnichově. Mluvím s velitelem a povídám mu, co se stalo. Prosil jsem ho, aby poslal hlídku směrem k Rájovské myslivně, kam pravděpodobně prchal. Ale velitel na to:"Já mám na stanici jediného strážmistra, ostatní jsou na obchůzce a vrátí se až za tři hodiny, jsou někde v katastru u Rájovské myslivny a vrací se přes Alm do Mnichova, pokusím se jít jim naproti a sejdu-li se s nimi, uděláme prohlídku lesní zkratky mezi Rájovskou myslivnou a Mnichovem, snad ho vyčucháme."
      Našli ho brzy: byl už v Rájovské myslivně a zpytoval tam svědomí. Na otázku strážmistra, proč není v práci na "Nimrodu", řekl, že měl s vedoucím nějaké nedorozumění. Strážmistr ho tedy vyzval, aby s ním šel na "Nimrod", že se to nedorozumění přešetří. Moc se mu nechtělo, ale na energickou výzvu přecejen šel.
      Když přišel na "Nimrod", byl jako opařený, strážmistr mluvil za něj, že už všechno přiznal, že to všechno nahradí. Celou hodinu jsme s ním mluvili, proč to dělal - jeho odpověď, že ze stezku, že tu zůstal z rodiny sám a mohl jen přemýšlet, co si počít, aby na všechno zapomněl; i několik slzí se objevilo v očích, snad na důkaz, že toho lituje. V příručním skladu jsem měl všechny lahve zředěného likéru - 20 kusů, dále tři prázdné lahve od keyrumu, 6 od obyčejného rumu, 11 sedmiček bílého vína zaměněného za vodu a 9 litrovek červeného. Zeptal jsem se ho před strážmistrem, zda je ochoten toto nahradit, a on, že ano, abych si strhával 75% mzdy na úhradu; prosil za odpuštění a aby se upustilo od soudního stíhání. Strážmistr pak na mou žádost upustil od podepsání formálně už napsaného protokolu a věc byla vyřízena.
      Druhý den jsem mu nařídil, aby obrátil kování dveří vinného sklepa matkami dovnitř, takže i po této stránce bylo vše v pořádku. Poněvadž se u mě stravoval, měl tu ubytování, hostům ochotně umýval auta apod., přišel si přece jen na nějaké koruny. Zároveň jsem mu dával postupně jím zředěné likéry k dispozici až do úplného zaplacení.
      V sezoně 1946 jsem jezdíval denně za nákupem do přilehlých vesnic - pro mléko, máslo, smetanu, vejce, drůbež, telecí, vepřové a srnčí; pstruhy mě zajišťoval Ota Dietl. Zpočátku jsem jich ani tolik nepotřeboval - bylo mi podivné, že vždy přinesl množství, které jsem potřeboval i více; měli jsme na "Nimrodu" v prádelně betonový bazén, kam se pohodlně vešel až metrák ryb.. Přinášel je vždy v dřevěném soudku pro přepravu živých ryb, tehdy byly laciné, soudek byl na 8 až 10kg pstruhů. Měl na něj ruksak ušitý z vojenské celty tak, že přeprava byla jednoduchá.
      Přinesl je vždy ráno, za svítání, po jeho známé lesní zkratce. A také tímto uhradil v krátkém době asi dvou měsíců svůj dluh. Byl už mnohem spokojenější a začal být docela jiný. Posedávali jsme po večerech - když bylo špatné počasí - na verandě a pozorovali vysokou na pasece a vyprávěli o všeličems. Byl to takový pohraniční "čužák", příležitostný pašerák, pytlačili také s bratrem, nikdy však ne se střelnou zbraní, ale do nastražených ok - to dělali půl života, až když přišel Hitler byli částečně omezení. Vyprávěl, jak byli zaměstnáni ve vojenských sanatoriích v Mariánkách.
      Otto byl mnohem mladší než jeho bratr Oskar a byl povolán roku 1943 na vojnu. V krátké době odjel na ruskou frontu a byl zařazen jako mechanik u autokolony. Dlouho si na frontě nepobyl. Vyprávěl, že si přivodil zranění ruky - průstřel pravé ruky na dvou místech - a tak se dostal do vojenské nemocnice v Polsku. Odtud se dostal na dovolenou v roce 1944 před vánočními svátky. Rozhodl se, že bude dezertovat.
      Příště: Otto Dietl - Psanec v hlubokých lesích.
 

---

Pověst o hraničních kamenech u Nové Vsi