Hamelika 1974 číslo 13

V l a s t i v ě d n ý   k r o u ž e k   K l u b u   z d r a v o t n í k ů   v   M a r i á n s k ý c h   L á z n í c h

   Ročník II.

13.

24. října 1974

      Dnešní číslo HAMELIKY je věnováno jednomu kulatému jubileu - životnímu výročí toho kterého mezi námi představovat nemusíme. Je to náš častý přispívatel, náš příznivec a čestný člen vlastivědného kroužku - VOJTĚCH NEUSTUPNÝ, který dnes slaví 65. narozeniny. Napsal velké množství článků o historii okolí i města, a svým báječným vyprávěním o minulosti našich lázní i kraje přibližuje naše místo rekreantům i pacientům.
      Vojtěch NEUSTUPNÝ se narodil 24.října 1909 v Plzni. V rodině bylo pět bratří, z nichž Jiří Neustupný, univerzitní profesor, je desítky let ředitelem archeologického oddělení Národního muzea v Praze. Vojtěch Neustupný pracoval v letech 1928-1938 u berního úřadu v Karlových Varech, až do pohnutých časů záboru pohraničí Němci na podzim 1938, kdy odjížděl z Varů posledním vlakem a zanechal tu jako většina Čechů celý majetek. Vlak z Varů dojel do Bečova a železnice směrem na Mariánské Lázně i na Plzeň byla již v rukou německých ordnerů. Tehdy se podařilo Čechům dojet do Rakovníka, kde se ujal uprchlíků Československý Červený kříž a rozděloval je na nová působiště. Tak se dostal Vojtěch Neustupný do Prahy a bydlel zde za války u bratra.
      Hned po skončení války, dne 2.června 1945, přichází do Mariánských Lázní, které znal z předválečné doby, kdy sem často cestoval k českým přátelům. Západočeské pohraničí znal dobře prostřednictvím jiného svého velkého koníčka - ochotnického divadla. Divadlo začal hrát v roce 1926 a zůstal mu věren až dodnes. Vzpomíná na české menšinové divadlo ve Varech, kde se hrávalo v městském divadle a ve Slovanské Besedě.
      S českými divadelními hrami se vyjíždělo do okolí, do Lokte, do Chebu, do Kraslic, do Jáchymova, do Chodova, do Ostrova nad Ohří atd. Divadelní hry, umělecký přednes, to vše posilovalo český živel v tomto kraji. Po válce, když přišel do Mariánských Lázní, stál u kolébky zdejšího amatérského divadelního souboru. Od listopadu 1945 až po dnešní čas zůstal věrný tomuto souboru. Listujeme pečlivě uspořádanými silnými svazky kronik. Zažloutlé listy plné fotek, programů, dopisů, uznání, hovoří výmluvně o tom, kolik energie a nadšení provázelo a nepřetržitě provází desítky let života člověka, který nás na scéně oživoval desítky postav divadelních her. Vojtěch Neustupný vypráví o divadle, o historii, a člověk neví, zda se zaposlouchat do mnoha příhod kolem divadle či zda obdivovat vyprávěčský dar skromného klidného člověka. Ze všech diplomů a uznání cení si nejvíce Vojtěch Neustupný zlatého Tylova odznaku, který obdržel roku 1956 v Hronově zároveň s titulem "zasloužilý ochotnický pracovník".
      Vraťme se však k jeho vlastivědnému koníčku. Hned po příchodu do Mariánských Lázní začal se zajímat o historii tohoto kraje, který znal již z dob předválečných. Přitahoval ho slovanský původ okolních obcí, původní české osídlení a okolí Mariánských Lázní, a zvláště Mnichov svou pestrou minulostí, až se nakonec stal mnichovským kronikářem. Po válce procházel často okolními vesnicemi jako instruktor divadelních souborů a tak se seznámil s mnoha historickými pamětihodnostmi okolních obcí, které už dnes nenalezneme. O historii psal do Kulturních přehledů, připravuje relace na toto téma do místního rozhlasu a přednáší jako lektor Socialistické akademie. O historii Mariánských Lázní a okolí překládal z německých autorů a snažil se a snaží, abychom jako domorodci znali dobře minulost kraje, kde žijeme.
      Proto není divu, že si dobře rozumí s námi, kteří mají stejné cíle a stejné zájmy. Budiž toto číslo přátelským ubezpečením, že si jeho práce nadmíru vážíme.
      Přejeme Vojtěchovu Neustupného jménem vlastivědného kroužku, jménem Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních stále tolik chuti a elánu do vlastivědné práce, jakou je znám, a chceme se nadále těšit z jeho článků a vyprávění, v nichž objevuje pro nás poučné neznámé světy minulosti, vyprávění, která - jak se zdá - dovedou mnohem více ocenit vděční a pozorní posluchači - naši pacienti a rekreanti.

-rš-

 

Vojtěch Neustupný

Staré pověsti z našeho okolí
      Od pradávna se udržovaly ve všech krajích v naší vlasti lidové pověsti, které se přenášely z pokolení na pokolení. Zejména na venkově se vyprávěly při dlouhých zimních večerech, při přástkách, draní peří apod. Třebaže jsou někdy i dost naivní, zejména pro dnešní generaci, přece jen je třeba o nich se zmiňovat, aby neupadly v zapomenutí.
      V našem okolí se vyprávěly pověsti o hoře Dyleň (939 m n.m.), ležící západně od Mariánských Lázní. Dyleň byla již od pravěku věrným strážcem Chebska, posvátnou horou asi pravěkého lidu, který zde sídlil ještě před příchodem Slovanů. V kraji se vyprávěly pověsti o trpaslících, kteří bydleli ve skalách a slujích Dyleně. Na hoře Dyleň prý stávalo veliké město, které se pro ničemný život jeho obyvatel propadlo. Dle jiné pověsti zaklel to město starý cikán, který tu byl jednou dopaden při krádeži a odsouzen k smrti. Když se město propadlo, shora se zavřelo, obrátil se starý cikán tváří k Chebu a pronesl toto proroctví: "Tehdy se znovu zaskví na Dyleni město, až město na Ohři přijde ke zpuštění."
      Vždy na Květnou neděli při čtení pašijí prý se otvírá brána do hory a zabloudí-li sem v tu dobu smrtelník, uvidí ono zapadlé město, v jehož ulicích panuje čilý život. A jestliže se ten člověk narodil v neděli, může si dle libosti nabrat pokladů. Nitro Dyleně prý skrývá nesmírná bohatství, které opatrují trpaslíci. Také se povídalo o křišťálovém paláci, v němž sídlí zakletá princezna, hlídající své svatební skvosty. Jednou za rok vychází z hory a spatří-li nějakého mladíka, volá ho k sobě. Hodného a nezkaženého bohatě obdaruje, nehodného však zavede do vrchu, odkud není návratu.
      Podle pověsti jezdili ve středověku na Dyleň Benátčané, kteří zde hledali drahý kámen. Dnes se tu najde leda hnědý granát, slídové břidle a ještě zřídka.
      Také Komorní Hůrka u Františkových Lázní, která je nejmladší sopkou a na jejímž západním úpatí pozorujeme temnou čedičovou lávu, byla zdrojem mnoha pověstí a pohádek, vypravovaných na Chebsku. Přebývali tam prý po dlouhé věky trpaslíci. Byly to bytosti dobré, a lidem se za prokázané služby bohatě odměňovaly. Za kousek chleba prý dávaly lidem kusy ryzího zlata, stříbra nebo drahého kamení. Na zlé lidi byli ovšem trpaslíci zlí. Za noci se obveselovali zpěvy a tancem. Vyplašit se dali jen zvoněním a hlukem blízkých hamrů. Jeden polesný ze Žeberka je také jednou chtěl poplašit . Zavěsil zvonec na vysoký sloup a když trpaslíci o půlnoci přišli, aby se navzájem obveselovali, jako jindy, rozhoupal lesník zvon. Ale běda! Jakmile se ozvaly první zvuky zvonu, polesný zmizel a už ho nikdy nikdo nespatřil. Dlouho prý tam visel "trpasličí zvon" a duch zlého polesného jej za pustých nocí obcházel.
      O vzniku Komorní Hůrky se vypravuje toto:
      V dálných severních končinách bydlel starý král trpaslíků se svými syny a četným národem. Trpaslíci prý tam opatrují oheň tisíckrát žhavější než obyčejný. Udržují ho jistými druhy kamení, které i pod zemí bez vzduchu hoří. Starý král rozeslal své syny po světě, aby také jinde založili podobný oheň jako je u nich. Čtyři z nich zavítali do našich končin. Nejstarší a nejmoudřejší se usadil se svým lidem v údolí, kde nyní leží Karlovy Vary. Poslušen nařízení otce zazdil kotel, v němž chtěl ohřívat vodu, mezi dva vrchy a hodně pevně, aby neupadl nebo aby oheň nevyrazil vedle. Voda se brzy vařila a vaří se dodnes. A co z ní na povrch země vytryskne, to jsou horké prameny karlovarské.
      Druhý syn se usadil v okolí Mariánských Lázní. Postavil svůj kotel, také ho dobře zazdil, avšak k ohni, aby lépe hořel, přidal síru. Kotel se mu před ohřátím vody propálil a proto je voda studená a má zápach sirnatý.
      Ještě hůře to dopadlo třetímu královu synovi, který se usadil blíže Komorní Hůrky. Ten opřel svůj kotel na jedné straně jen o vršek, a z druhé strany nastrkal balvany. Sotva svůj kotel zapálil, převrhl se tento s velikým hlomozem a neohřátá voda se rozeběhla na všechny strany a podnes pryští s mnoha pramenů na Chebsku. Podzemní oheň pod převrženým kotlem vybuchl a zničil palác trpaslíků. Po dlouhý čas hořel ze země, až bylo všechno vypáleno navrch i v nitru země.
      Poslední z trpaslíků se usadil pod Dylení, taktéž v někdejší sopce. Ale tam už nechtěl oheň ani chytit a pod kotlem jen doutnalo a také voda až na malý pramének se ztratila. A tak podnes je okolí Dyleně suché a vyprahlé a na kamenech je prý znát, že byly další čas v ohni.
      Jako Krkonoše měly a mají svého Krakonoše, měla i Podhora (846 m) východně od Mariánských Lázní svého ducha. Tento duch v lidovém podání vyvracel stromy, sesílal lijáky a průtrže mračen a snažil se vůbec, aby se ho lidi báli. Jindy zase prý lidem pomáhal, byl k nim laskavý, jen když ho nikdo nedráždil.
      Asi 2,5 km severně od vrcholu ležel na břehu v těchto místech ještě úzké říčky Teplé tzv. Podhorní mlýn. Mlynář posílal svého syna do nejbližší školy a ta byla v Ovesných Kladrubech. Jednou se mlynář od učitele dověděl, že synek do školy nechodí, ba že ho vůbec nezná. Mlynář se synka vyptává a ten vypravuje, že při cestě do školy potká vždy šedivého muže, který jej zavede do nitra Podhory a tam jej vyučuje. Před otcovými zraky přešel synek suchou nohou rybník Podhorní a jednou, když jel otec se senem a stěžoval si na okliku, kterou musí dělat, aby rybník objel, na synkův rozkaz rybník zamrzl a mlynář jel s vozem přímo do Podhorního mlýna, takže si cestu značně zkrátil.
 

Vojtěch Neustupný

Z historie význačných budov v Mariánských Lázních
      Význačné budovy v Mariánských Lázních byly stavěny od počátku podle potřeby. Potřeba těchto staveb vzrůstala s rozvojem lázeňství. V celém období 19.století byly veřejné budovy budovány a ke konci toho století rozšiřovány.
      Jednou z nejstarších budov je TEPELSKÝ DŮM, vystavěný již v roce 1807.
      Dnešní budova ŘEDITELSTVÍ LÁZNÍ stojí nad Křížovým pramenem a sloužila původně jako zasilatelství minerálních vod. K tomu účelu tam byly zřízeny rozsáhlé sklepy ke skladování vod v hyalitových lahvích, které byly předchůdci skleněných lahví. Také zdejší přírodní zřídelní sůl, vyráběná již roku 1749 a známá pod jménem "Sůl Tepelská", byla zde skladována. Budova dnešního ředitelství Československých státních lázní byla postavena v roce 1830 a přístavek na ni s nástavbou poschodí pochází z roku 1879. V tomto stavu je ještě dnes, ale původnímu účelu zasilatelství již neslouží.
      Ze Starého lázeňského domu, postaveného v roce 1812, který byl zvýšen o jedno patro v roce 1820, byla budova Starých lázní v roce 1892 přestavěna na ÚSTŘEDNÍ LÁZNĚ. Stavbu prováděl mariánskolázeňský architekt Josef SCHAFFER, který se podílel na výstavbě mnoha zdejších budov. Další přístavba byla provedena v letech 1911-1913, a to rozšířením o čtyři pobočné trakty se 72 kabinami.
      Společenský dům CASINO byl stavěn do dnešní podoby v roce 1901 a je dílem uváděného Josefa SCHAFFERA.
      Monumentální stavba NOVÝCH LÁZNÍ pod kopcem Hamelikou je rozlehlá, tvarově vyvážená stavba ve formě novorenesance. Byla postavena v letech 1893-1896 podle plánů Josefa SCHAFFERA. Schaffer byl projektantem ve Vídni školeným, proto se jeho stavby přibližují vídeňským vzorům. Stavitel Jan König z Mariánských Lázní stavbu prováděl. Nové lázně byly postaveny na místě Nového lázeňského domu z roku 1827, který byl zvětšen roku 1868. Jméno Nové lázně zůstalo budově z původního označení.
      Mariánskolázeňský mlýn, který stál na místě dnešního hotelu CRISTAL, byl postaven roku 1818. Byl skutečným mlýnem na potoce a mlýnský kámen ze zaniklého mlýna byl zadělán do chodníku před dnešním CRISTALEM a je tam pod asfaltem dodnes. Mlýn býval také pilou a byl cílem výletů prvních lázeňských hostů, poněvadž v něm byla restaurace. Stál dlouhá léta jako jediný z lázní do Hamrníků.
Dnešní KAVKAZ na Gottwaldově náměstí je jednou z nejstarších, ale také z největších budov v Mariánských Lázních. Byl také ve své době nejvýstavnější budovou z roku 1821. Majitelem byl František Klebelsberg. Tento dům proslavil i GOETHE, který v něm bydlel v letech 1821 a 1822. Proto byl přejmenován na "Město Výmar", později podle pobytu anglického krále Eduarda VII. došlo k přejmenování na "Král Anglický" neboli "King of England".
      Skoro současně byl postaven v dnešní Jugoslávské ulici dům KLINGER,dnešní KRYM. Bylo to v roce 1820, kdy přišel do Mariánských Lázní vídeňský kuchař Albert KLINER do domu "Vyvařovací hostinec", jak se domu říkalo.
      Jak KAVKAZ tak i KRYM byly vystavěny v empirovém slohu. Nástavby byly provedeny až v pozdějších letech podle přílivu hostí. Tyto dva hotely vlastně soutěžily v počtu lůžek i v počtu stájí pro koně a v počtu kůlen. Ty byly v době, kdy dráha do lázní ještě nevedla. Oba hotely měly 24 stání pro koně a po 12 kolnách pro kočáry. V obou domech bydlili význační návštěvníci Mariánských Lázní.
      Jednou z nejzachovalejších budov doby vzniku Mariánských Lázní je nesporně dům dnešního MĚSTSKÉHO MUZEA na Gottwaldově náměstí. Dochoval se v původním empirovém slohu. Dříve se jmenoval "U zlatého hroznu" a bydlel v něm 1823 Johann Wolfgang Goethe. Snad proto, že byl ve vlastnictví jedné rodiny, se také dochovaly do dnešní doby pokoje, kde Goethe bydlel. Od roku 1953 je zde umístěno Městské muzeum. Goethův dům je dnes jednou z nejpozoruhodnějších staveb v dnešních Mariánských Lázních.
      V srpnu 1868 byl zahájen provoz v divadelní budově, nazývané dnes po ruském dramatikovi "DIVADLO NIKOLAJE VASILJEVIČE GOGOLA". V roce 1905 byla budova přestavěna do dnešní podoby, zvětšena a zmodernizována. Vnitřek divadla je v miniatuře kopií jednoho z berlínských divadel.
      Nejvýznamnější a typickou stavbou pro Mariánské Lázně je SLOUPOVÁ HALA KŘÍŽOVÉHO PRAMENE, vystavěná roku 1818 v klasickém slohu s iónskou architekturou. Při stavbě byly tehdy obavy, aby Křížový pramen nebyl tíhou stavby poškozen, a proto bylo ke stavbě použito pouze dřevěného a cihlového materiálu a sloupy natřeny jako imitace kamene. Teprve při opravě stavby 1911-1912 byla stará stavba nahrazena železobetonovou, tak jak ji vidíme dnes.
      GLORIET NAD LESNÍM PRAMENEM, postavený původně již roku 1840, byl roku 1869 nahrazen novým. Byla to poslední stavba v klasicizujícím slohu s kopulí sloupy.
      Na místě dnešní KRYTÉ LITINOVÉ KOLONÁDY z roku 1889 stávala již od roku 1826 krytá kolonáda v jednoduchém biedermeieru, která byla roku 1827 spojena s Křížovým pramenem. Tato litinová kolonáda byla postavena strojírnami v Blansku u Brna.
      Počátkem lázeňské sezóny 1878 byla dostavěna budova MĚSTSKÉHO NÁRODNÍHO VÝBORU. Pozemek, na kterém budova stojí, patřil knížeti Metternichovi. Západočeská banka - Nordwestböhmische Vereinsbank - koupila tento pozemek od Metternicha za 50 tisíc florentinských a v roce 1876 přešel pozemek na mariánskolázeňskou spořitelnu. Obec Mariánské Lázně zakoupila část pozemku - asi 23 arů - za 30 tisíc florentinských a hned v dubnu 1877 bylo započato s výkopem. Protože se v sezóně nesmělo stavět, byla stavba 20.května 1877 přerušena a na zimu bylo pokračováno. Stavbu provedli mariánskolázeňští stavitelé Lucka a König. V radnici byl umístěn purkmistrovský úřad, poštovní a telegrafní úřad, spořitelna, společenský sál a dokonce i restaurace; později pak ještě okresní hejtmanství a finanční úřady.
      Dnešní DŮM MARS s přízemní vyhlídkovou kavárnou byl postaven jako vojenský lázeňský dům s kapacitou pro 200 důstojníků a jejich rodiny. Spolek pro zřízení vojenského lázeňského domu shromáždil 19 tisíc florentinských a s půjčkou 30 tisíc florentinských stavbu započal 15.září 1880. Za přítomnosti mnoha oficiálních hostí a s velkou slávou byl 1.srpna 1881 odevzdán svému účelu.
      MĚSTSKÁ NEMOCNICE byla vybudovaná v letech 1893-1894 a pak byla několikrát rozšiřovaná v letech 1904-1907, 1909 a 1911-1912.
      ŠKOLA SEVER v Ruské třídě byla vystavěna počátkem 20.století, HOTELOVÁ ŠKOLA v roce 1928, ŠKOLA JIH v roce 1923 a to byla vystavěna pouze její část jako česká menšinová škola.
      Vila LUGINSLAND - LIL byla postavena v roce 1904 velkoprůmyslníkem Halbmayrem a kdysi majitelem Josefovy Hutě u Pavlovic. Patřil mu také dnešní dům Rozkvět na Mírovém náměstí. Později přešla Villa Luginsland do majetku mariánskolázeňské obce, poněvadž Halbmayr neměl dědiců. Ve vile byly ubytovávány významné osobnosti Mariánských Lázní, poněvadž vnitřek byl skutečně reprezentativní. V roce 1904 po dostavení zde bydlel rakouský císař František Josef I. jako host anglického krále Eduarda VII., který ho sem pozval k jednání, která však tehdy neuspěla. Dnes je LIL majetkem Interhotelů.
      NÁDRAŽÍ ČSD bylo dokončeno v roce 1872 při zahájení provozu na trati Plzeň-Cheb. Nádraží bylo tehdy bylo tehdy značně menší a mělo jen jedno nástupiště. Rozšíření a přestavba do dnešní podoby bylo provedeno v roce 1903, kdy bylo rozmnoženo kolejiště a vystavěno druhé nástupiště.
      Také sakrální stavby Mariánských Lázní jsou velmi zajímavé a stavebně cenné. DĚKANSKÝ KOSTEL na Gottwaldově náměstím, vystavěný v letech 1844-1848 podle plánu mnichovského architekta Jana Bohumila GUTENSOHNA, který byl v té době profesorem pražské Akademie umění. Kostel byl vystavěn v románsko-byzantském stylu ve formě osmistěnu. Se stavitelem Turnerem, který stavbu prováděl, spolupracoval hlavně jako dozor pražský stavitel Josef KRAMMER. Z jeho dílny pochází 13 sloupů z pestrého mramoru. Pro smělost klenby, která při stavbě budila obavy, bylo použito 320 tisíc kusů zvláštní směsi vylehčených cihel. V roce 1857 byl dokončen na dnešním Mírovém náměstí EVANGELICKÝ KOSTEL s pseudorománským vnitřkem a dřevěným kazetovým stropem. Kostel stavěl berlínský stavitel CANTIANI za finanční podpory pruského krále Fridricha Viléma IV.
      Zvláštností Mariánských Lázní je ANGLIKÁNSKÝ KOSTEL na Ruské třídě, vybudovaný v roce 1879. Je to románsko-gotická stavba z pálených cihel a s kamennými obrubami u oken podle vzoru anglické gotiky. Autorem plánu byl jeden londýnský stavitel a stavbu prováděl místní stavitel ZICKLER.
      PRAVOSLAVNÝ KOSTEL na Ruské třídě byl stavěn v letech 1900-1901 hlavně za podpory ruských lázeňských hostí. Pozemek na stavbu věnovalo město. Plány vypracoval inženýrský institut v Moskvě. Tato stavba je z pálených cihel a půdorys má podobu kříže na způsob rusko-byzantských staveb. Nad středem kostela se pne věž s cibulovitou bání a zvonice se zvedá nad vstupem do chrámu.
      Všechny vyjmenované budovy hrály v historii Mariánských Lázní velkou roli. Navštívilo je a bylo zde ubytováno mnoho význačných osob z celého světa.
 

Vojtěch Neustupný

Hrad Bečov
      Na skalnatém ostrohu v hlubokém údolí středního toku řeky Teplé, jižně od Karlových Var zvedá se mohutná silueta hradu BEČOVA. Již ve 13.století byl zde hrádek s celnicí v místech dnešního kostela a fary. Bečov totiž ležel na křižovatce obchodních cest, vedoucích od Žatce do Chebu a od Plzně k severu. Hrad byl vybudován teprve ve 14.století pány z Riesenburka.
      Hrad tvoří dva stavební celky, a to horní hrad, vybudovaný ve 14.století, a nový dolní zámek. Horní hrad je stavěn na lichoběžníkovém půdorysu, v jehož horním rohu na nejvyšším a také nejbezpečnějším místě se tyčí hranolovitý čtyřpatrový věžovitý palác. Při jeho dolním konci, kde přechází věž v úzkou šíji, byla válcová věž, která střežila vstup do hradu. Na počátku 17. století byla věž snesena až k základům. Mezi těmito oběma stojí věž se sálovým prostorem kaple.
      Na 14.století byl hrad Bečov opravdu nákladným sídlem. Bratři Boršové z Riesenburka vlastnili mnoho krušnohorských dolů a chtěli, aby hrad odpovídal jejich bohatství a moci. Od roku 1407 však hrad přecházel jako zástava z ruky do ruky, až byl pobořen husitským vojskem. Roku 1495 se stali majiteli hradu Pluhové z Rabštejna, zakladatelé slávy horních krušnohorských měst. A tak byly v letech 1502-1547 podnikány velké přestavby hradu, čímž vznikly nové prostory,vybavené velkým nákladem a starý hrad se mění v pyšné sídlo velmože v období přechodu gotiky do renesance. Poslední z Rabštejnských držitelů Bečova Kašpar Pluh, protestant a vůdce stavovského povstání proti králi Ferdinandu I. Opustil po ztroskotání akce panství a jeho statky byly zabaveny králem. Kašpar Pluh vytáhl totiž s nevelkým vojskem do Bečova, aby se spojil se Sasy proti císaři. Bylo však už zatím pozdě. Byla svedena bitva u Mühlbergu a odpor českých stavů byl v koncích. Kašpar Pluh uprchl za hranice a na jeho hlavu vypsána odměna 5000 tolarů.
      Hrad i panství střídali majitelé, z nichž Šlikové z Holiče drželi hrad v letech 1558-1597. Sláva Bečova se za jejich vlády značně pozvedla, ale byla přerušena ničivým náporem vojsk za třicetileté války. Bečov byl obsazen falckým generálem Mansfeldem a později posádkou velitele Lacrona, který v roce 1656 vypracoval plán nového opevnění Bečova, z něhož se však uskutečnila stavba polygonálního bastionu, při dolní bráně. Starý hrad za třicetileté války pobořený Švédy nebyl již obnoven a roku 1700 se o něm mluví jako o "pustém".
      Proto nová vrchnost - Questenberkové - vystavěla v roce 1753 při dolní bráně nový zámek. Po Questenbercích zdědil hrad Ondřej Kanic a jeho syn jej prodal vévodovi Beaufort-Spontinimu, jehož rok jej držel od roku 1753 do roku 1945, kdy se stal hrad státním majetkem.
      Od dob Questenberků se omezovaly přestavby jen na menší úpravy vnitřních prostorů. Nejvýznamnější byla úprava kaple architektem Nockerem v roce 1861 a v roce 1865 architektem Zítkem. Na zasypaném příkopu byla před zámkem zřízena terasovitá zahrada podle vzoru italských renesančních zahrad. Architekti Rocker a Zítek sice také vypracovali projekty na přestavbu starého hradu na přání Beaufortů, ale projekty nebyly realizovány.
      I když sloužil Horní hrad jako hospodářské skladiště, připomíná i v našich časech nádheru svého vybavení z počátku 16.století. V horních místnostech věže jsou ještě zbytky maleb s renesančními motivy. Nejbohatším a nejstarším prostorem hradu je zámecká kaple Navštívení Panny Marie, vystavěná na půdorysu obdélníka a zaklenutá dvěma poli křížové klenby. Stěny kaple jsou pokryty nástěnnými malbami z konce 14.století. znázorňující scény, ze života Krista, Panny Marie a jednotlivých světců. Tato výzdoba byla velmi citelně poškozena za Kašpara Pluha v první polovici 16.století, který kapli proměnil v protestantskou modlitebnu a dal malby smýt. Avšak i přesto svědčí zachovalé barevné skvrny a kontury o dovedném stylu českého mistra předhusitské doby. - Státní památková správa podniká stále průzkum a rozsáhlé úpravy Horního hradu.
      Obyvatelé města Bečova prosluli jako výteční hudebníci. Z blízkého Krásného pocházel hudební skladatel Josef LABICKÝ, který hrával nejprve v mariánskolázeňském lázeňském orchestru violu a později se stal slavným dirigentem karlovarského lázeňského orchestru.
      V městském znaku má Bečov dvouocasého lva v červeném poli, který drží v tlapě kladivo - znak to horníků.
 

Vojtěch Neustupný

Pověst a pravda o hornickém městečku Michalovy Hory
      Kolik pověstí jsme četli o založení různých míst v naší vlasti. Skutečnost bývá obyčejně docela jiná. I v našem kraji se vypravovaly různé pověsti o založení měst a některé z nich přišly docela i do kronik. Co vypravuje pověst o založení hornického městečka Michalovy Hory v naší blízkosti?
      V této pověsti se říká, že kolem roku 1010 procházel jakýsi saský kupec pustými lesy, přepadla ho bouřka a liják před ním vyplavil hroudu stříbra. A tu kupčík vyňal ze záňadří obrázek sv.Michala, malovaný ručně na jehněčí kůži. Z kabely vylovil kladivo a přibil obrázek na borovici. Hned se pustil ke svým soukmenovcům, prohlásil se majitelem stříbrných dolů a nastalo stěhování do krajiny, která se pak stala jejich domovem. To je ovšem jen pověst, ale pravda je docela jiná. Stříbrné doly nezaložili Sasové a městečko Michalovy Hory je stará slovanská obec. Její prapůvodní obyvatelé byli rolníci, pastevci, ale také rybáři. To bylo asi v 9.století. Obyvatelé se jmenovali "Hradčani" a byli obyvateli hradce. Odtud je i starý pomístní název "Ratschin". Ale to ještě o stříbrných dolech nebylo ani slechu.
      V zápisech o husitských bojích v tomto kraji je zpráva, že Jan Žižka krutě potrestal i osadu Poříčí (v němčině "Porschitschi"), která ležela v místech dnešních Michalových Hor. To už ale byla obec obývána německými kolonisty.
      Také slovanské pomístní názvy v okolí Michalových Hor se zachovaly až po dnešní časy a udržely se a přežily celou dobu německého osídlení. Je to například kopec "Prahamenschka", vykládaný jako Praha Menší. Dále je tu potok "Tradlinka", les "Rowna", "Pastoucha" a "Zuschka" (=Souška).
      V blízkém Hostíkově zůstává název "Matschina" (= Matčina, tj. matčino pole, louka či chalupa). Je třeba jen se zadívat na německou mapu. Humorný je název lesíka "Wo sind sie?". Pochází až z třicetileté války, kdy se ženy skrývaly před vojáky a muži je volali později tímto voláním. Tento název zůstal i na poslední německé mapě.
      A jak to vlastně bylo se stříbrem? První záznam o dolování stříbra v Michalových Horách je teprve z roku 1510. Jisto však je, že se zde dolovalo daleko dříve. Páni Šlikové obdrželi kutací právo v roce 1431 a současně také právo razit mince. Stříbrné doly v Michalových Horách jsou dokonce starší než jáchymovské, které tehdy ještě neexistovaly. Páni Šlikové mohli za své rodové bohatství děkovat jedině zdejším vydatným zásobám tohoto vzácného kovu. Také olovo, antimon, stříbro, kobalt, nikl, ba dokonce i zlato se tu dobývalo. Byl zde horní úřad, hamry, slévárny a papírna. Dnes se zachovala z bývalého hornického městečka Michalovy Hory pouze budova dnešního Místního národního výboru, část budovy kulturního domu s černou kuchyní a studánkou Studánek z dřívější slávy městečka je tu několik. Michalovy Hory jsou na studánky bohaté, ale korunou všech jsou minerální prameny v tzv. Bukovém údolí (Buchtál). Jsou tu železité uhličité kyselky.
      Ještě dnes najdeme v okolí Michalových Hor důlní jámy a chodby vesměs zřícené a zavalené. Koncem středověku jich tu bylo požehnaně. Kašpar hrabě Šternberk vypočítává ve svých "Dějinách českého hornictví" dvacet osm cechů z roku 1505, tedy jam a štol, a říká, že tyto stříbrné doly ležely kruhem kolem Michalových Hor již za válek husitských nebo dokonce i před nimi.
      Když doly převzal v roce 1622 Jindřich Šlik, vynášely mu ročně 1500 věder bohaté rudy. Však také směly Michalovy Hory pečetit listiny zeleným voskem, a to byla nějaká výsada! Michalovy Hory tehdy spravoval rychtář, 4 přísežní a dva obecní starší. To se už začal také těžit cín, který platil stejně jako stříbro, protože se tehdy hodně válčilo. Z cínu a mědi vznikal bronz a z bronzu se dělaly kanóny.
      Výdělky pánů Šliků se stále rozšiřovaly. Na blízké Lazurové hoře se lámal vápenec, otesával, hladil a také pálil na vápno. Jedna pec pojala až 150 věder. Lazurový vápenec je ještě dnes v polorozbořené šachtě kvalitou první třídy. Lámal se zde ještě nedávno.
      Na Lazurové hoře kdysi stával hrádek pánů z Michalových Hor, ale zbytky zdiva hrádku jsou již zcela nepatrné. Z blízkého mohutného a nevyčerpatelného lomu u Buškovic je kupř. monolit pomníku Františka Palackého pod Emauzy.
      A pak je tu slída. Všechny lesní pěšiny kolem Kosího potoka se blýskají slídou, která se tu dobývala ještě roku 1945. V Hostíkově byla slídárna.
      Jinde uprostřed stráně najdete opuštěný důl se sněhobílým křemenem, kde pracovalo za druhé světové války na 300 francouzských, belgických a holandských zajatců, pro něž byl v údolí potoka Tradliny zřízen zajatecký tábor.
      Také v blízkém Kříženci udělil opat kladrubského benediktínského kláštera pěti občanům z Tachova právo kutat stříbro. Nerosty tu dávno nejsou vyčerpány a tak tento dnes trochu zapomenutý, ale romantický kraj nalezne ještě uplatnění v národním hospodářství.

 

Vojtěch Neustupný

Goethe a ženy v Mariánských Lázních
      Goethe jednou prohlásil: "Výmar, Karlovy Vary a Řím, to jsou tři města, kde bych chtěl žít." Vyznal se tak ze svého obdivu k lázním karlovarským, kam tak často rád jezdíval. To však bylo v době, kdy ještě nepoznal Mariánské Lázně . Zde v roce 1823 vzplálo srdce čtyřiasedmdesátiletého básníka temperamentním výbuchem vášně. Byla to v té době devatenáctiletá půvabná dívka ULRIKA von LEVETZOW, která mu učarovala. Bylo o tom mnoho napsáno i řečeno.
      Je málo známo, že již v roce 1806 jej nadchla její matka paní Amálie von Levetzow jako mladá dáma. Goethe se s ní setkal poprvé v Karlových Varech a později v Teplicích. To byly Ulrice teprve da roky,. Amálii přirovnává básník k Pandoře podle řeckého bájesloví ženě svůdné krásy. Byl to zvláštní osud, že o 17 let později se zamiluje do její dcery a jeho náklonnost k Ulrice se vystupňuje v milostnou vášeň. Goethe se sice snaží, aby jeho city k Ulrice byly jen otcovské, ale marně. Skoro by byl ztratil rozvahu. "Lásku nelze odsuzovat ani proklínat," těmito slovy bránil Goethe sám sebe a svou milostnou vášeň k Ulrice ve své básnické zpovědi - "Mariánskolázeňské elegii", která byla jeho posledním a zároveň nejvniternějším opěvováním jeho lásky v létě 1823 vyvrcholila v Mariánských Lázních tragedie Goethovy pozdní lásky, dojemná a pošetilá zároveň.
      Ve vzpomínkové literatuře o Goethovi vystupuje osobnost Ulriky jako jeho poslední lásky. Ale je tomu tak skutečně? Byly tu ještě přece ještě tři ženy, které tehdy v Mariánských Lázních po odjezdu Ulriky von Levetzow, tedy po 17.srpnu 1823, pomáhaly básníkovi překonat jeho těžké chmury.
      Byla to především Anna Pauline MILDEROVÁ, dnes už legendární postava světové opery. Zvláště pro ni složil Cherubini operu "Fanisku" a Beethoven jí věnoval úlohy Eleonory ve své jediné opeře "Fidelio". Na podzim roku 1810 se provdala Millerová za bohatého vídeňského klenotníka HAUPTMANNA, ale manželství ztroskotalo. Tato žena, která se stýkala s Goethe až do jeho odjezdu z Mariánských Lázní 25.srpna 1823 jej potěšila zprávou, že Beethoven přijede do Mariánských Lázní. Ale Beethoven nepřijel a nikdy zde nebyl. Anna Pauline Millerová-Hauptmannová zaujímala v souboru vídeňské opery význačné místo. V roce 1809 zpívala v Schönbrunnu před Napoleonem a dostala angažmá v Paříži, které však nepřijala. Měla silný, zvučný a přitom příjemný hlas. K jejímu pěveckému úspěchu přispěl i krásný imposantní zevnějšek. V roce 1816 se stala oporou královské opery v Berlíně.
      Přátelství Goethe s touto jedinečnou ženou trvalo bezmála dvacet let. Nešlo jen o krátkou episodu v básníkově životě. Vždyť zpívala často jeho zhudebněnou poezii. Básník tím byl často dojat. Jejímu více než přátelskému vztahu ke Goethovi vděčíme, že počátkem roku 1826 vyšly Schubertovy písně na Goethova slova. Toto provedení mělo velký úspěch v Berlíně. V roce 1826 jí věnuje skvostný výtisk své "Ifigenie" s těmito verši:
            "Ta pobožně a cudně krásná hra,
            jež vřelý dík a potlesk zasloužila,
            tak vyšší mety docílila,
            složené Gluckem, Tebou zpívaná."
      A ještě rok před básníkovou smrtí, v roce 1831, se objevuje jméno Anny Paulíny v Goet-hově korespondenci. To její přítel líčí Goethovi macešský postoj divadla k penzionované zpěvačce. A to jí bylo pouhých 46 let.
      Polské sestry Maria SZYMANOWSKÁ a Kazimíra WOLOWSKÁ přijely v Goethově osudovém roce 1823 8.srpna do Mariánských Lázní. Obě byly hned po příjezdu Goethovi představeny.
      Roztomilá a mladičká Kazimíra Wolowská využila hned této příležitosti a požádala Goethe o věnování do svého památníku. Ona to byla, na kterou básník spočívá po odjezdu Ulriky dne 17.srpna zvlhlým zrakem. Wolowská se snaží Goethe povzbudit a Goethe jí věnuje v Mariánských Lázních dvě básně. A její sestra 34letá Marie Szymanowská uhodí svými štíhlými prsty do kláves a Goethe tone v hudbě. Hudba jej uchvátí. Nazývá Szymanowskou všemocnou vládkyní v říši tónů. Szymanowká byla první pianistkou na carském dvoře v Rusku. Goethe vepsal den po odjezdu Ulriky do jejího památníku tři sloky veršů. Z těch je cítit zmatek jeho srdce. Tato báseň "Usmíření" tvoří část "Trilogie vášně". Brzy po mariánskolázeňském Goethovi pobytu se zjevuje tato čarodějka hudby ve Výmaru. Bylo to v říjnu 1823, v období pro Goethe nejkrutějším, kdy své rodině předkládá návrh na sňatek s Ulrikou. Před odjezdem Szymanowské z Výmaru, kde pobyla klavíristka 18 dní a po velkém koncertě se s ní loučí Goethe s vášnivou vroucností slovy "A nechť, jak chce, usiluje, aby mi unikla, držím ji napořád pevně v sobě."
      I když nejsou známé podrobnosti, přece jen se zdá, že Ulrika nebyla poslední Goethovou láskou.
 

Vojtěch Neustupný

Z historie města Planá
      Město PLANÁ má velmi bohatou historii. Zámek, který vidíme na výšině, dnes ve slohu empirovém, byl postaven již ve 14.století. Již kolem roku 1340 byla udělena Plané městská privilegia. Jako nejstarší pán na zámku Planá se připomíná rytíř DOBROHOST z Plané, ale není o něm spolehlivých zpráv. Zato další držitelé Plané, páni ze ŽEBERKA, zasáhli i do našich dějin. Za vlády Vladislava II., 6.června 1485, bylo obnoveno po dvacetileté přestávce pravidelné zasedání Nejvyššího zemského soudu. Pan Bohuslav ze Žeberka, také Bušek zvaný, byl v tu dobu soudcem zemského soudu ze stavu panského. Páni ze Žeberka se však později poněmčili a dostalo přízvisko "von Seeberg". Na severní straně náměstí je zazděn do domu čp.56/III střed znaku těchto pánů, a to tři zelená srdce v červeném poli.
      Plánský zámek pak ještě vlastnili ŠLIKOVÉ, dále příslušníci německého rodu "von Sinzendorf" a nakonec NOSTICOVÉ-RHIENECKOVÉ. Je zajímavé, že při sčítání lidu v roce 1910 se přihlásili všichni Kosticové a jejich 30 zaměstnanců k národnosti české. Bylo to tehdy v Plané úplná rarita.
      Poblíže zámku, jehož vnitřní zařízení není zachováno, je v čp.16 (?) budova staré mincovny, kde byly raženy světoznámé šlikovské tolary. Také na Chody máme zde památku, a to je sekera-čakan, která byla na zbourané již Dolní bráně a nyní je zazděna na domu čp. 78/III.
      Je třeba se rozhlédnout po plánském náměstí. Na východní straně stojí řada starých domů se štíty a s gotickými vchody. Byly v nedávné době opraveny a jsou chráněny Památkovým úřadem. Na náměstí nás také zaujme radnice, která je stavbou renesanční, ale krásné fresky jsou již z novější doby. Na náměstí stojí barokový svatojánský sloup z roku 1712, postavený nákladem plánského rodáka rektora pražské univerzity a slavného chirurga Jana Františka Loewa.
      Snad nejstarší stavbou v Plané je kostelík sv.Petra a Pavla, vystavěný původně ve slohu románském, a to ve 13.století (?). Přistavená loď byla již gotická a vnitřní úprava barokní. Kostelík byl zrušen za císaře Josefa II., věž zbourána a kostelíka se užívalo jako stodoly. Zbylé fresky je tam vidět dodnes. Vnitřní zařízení kostelíka je uloženo v tachovském muzeu. Je to zřejmě česká Madona ze 14.století, téměř v životní velikosti. Je dílem vysoké umělecké úrovně. První zmínkou o tomto kostelíku je listina krále Václava z 16.března 1275, kterou byl kostel postaven pod patronát kláštera Waldsassen v Bavořích.
      Pozdější je nynější hlavní kostel, vystavěný ve slohu gotickém (V.Neustupný ho mylně uvádí přímo na náměstí.). V kostele si všimneme Mariánského obrazu v bohatě zdobeném barokním rámu. Na obraze jsou patrny zásahy švédských pušek a tento výjev, kdy bylo do obrazu stříleno., je znázorněn pod obrazem. V kapli pánů ze Žeberka zaujmou návštěvníka barokní sochy a v kostele samém pak náhrobní kameny, zejména Šliků.
      Pod kostelem je prostorná krypta. V 19.století se hodně mluvilo o pokladech, které tato krypta skrývá, a tak byla v roce 1829 otevřena. Mimo jiné je tam pochován Jáchym Ondřej ŠLIK, který se také zúčastnil vzpoury proti císaři Ferdinandu II. a byl sťat na Staroměstském náměstí v Praze dne 21.června 1621. Šlikova mrtvola je zahalena do těžkého damašku, a je bez hlavy. Tím byla také potvrzena totožnost mrtvého, poněvadž hlavy českých pánů, popravených na Staroměstských náměstí, byly vyvěšeny pro výstrahu na mostecké věži. Kolem krku má Šlik zlatou obruč, ověšenou perlami a dukáty, v Plané raženými. Od té doby již nebyla krypta otevřena.
      V Plané se zdržovaly některé známé historické osobnosti. Byl to zejména JIŘÍ PODĚBRADSKÝ, který se na zámku několik dnů zdržoval Jeho sestra Markéta byla provdána za již zmíněného pana Bohuslava ze Žeberka. Proto asi bylo celé Plánsko získáno pro husitského krále Jiřího z Poděbrad a zůstalo mu věrno i v roce 1468, kdy vyřkl papež nad ním klatbu.
      V únoru 1634 tu přenocoval frýdlantský vévoda ALBRECHT z Valdštejna, který byl pak v Chebu zavražděn. Také korunované hlavy navštívili město Planou - císař Leopold I., císař František I. a císař Josef II., když prohlížel francouzsko-rakouské bojiště u Broumova, kde se tato vojska střetla 17.září 1742.
      Tvrdí se také, že v kostelíku sv. Petra a Pavla měl své poslední české kázání Mistr Jan Hus, když se tudy ubíral na konsil Kostnický. Toto tvrzení sotva však obstojí, poněvadž Jan Hus překročil hranici Čech západně od Tachova a první jeho zastávkou bylo město Baernau v Bavořích, odkud psal do Prahy svým přátelům. Šel tedy se svým průvodem zemskou silnicí přes Bor a Tachov. Odbočka na Planou byla by zacházkou. Totéž se pak tvrdilo o kostele v Brodě nad Tichou.
      Není vyloučeno, že i samotné město Planá bylo původně chodským sídlištěm, ovšem mohlo jít jen o staré město kolem kostelíku sv.Petra a Pavla. Nové město včetně náměstí a přilehlých ulic ukazuje už na charakter středověkých měst německých.
      Blíže starého města je výšina, zvaná Bohušova hora. I Němci jí tak říkali - Bohuschaberg. Tedy toto označení se udrželo zde od nepanšti. Zde měl stát starý hrádek Bohuše z Plané, rytíře, který patřil mezi lechy, kteří se dali pokřtít roku 846 v Řezně. Dnes stojí na této výšině rozhledna. Za jasného dne je odtud vidět na vesnice kolem Plané, které byly vesnicemi chodskými. Také celý Český les od Dyleně až po Čerchov odtud přehlédneme.
 

Články Vojtěcha Neustupného budeme nadále postupně otiskovat se svolením autora a tak zpestřovat naše materiály.

HAMELIKA číslo 14 je připravena již k rozmnožení a vyjde ještě do konce října 1974. Do čísla 14 přispěl zajímavým článkem architekt Ladislav ŠTĚPÁNEK do seriálu o historii Mariánských Lázní.

HAMELIKA - pracovní materiály, vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku a jeho zřizovatele Klubu Zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí Klubu Zdravotníků Zdeněk Chábera. Připravil Ing. Richard Švandrlík, ilustrace Vladimír Šindelář. Toto číslo je z článků, které připravil Vojtěch Neustupný. Třinácté číslo II. ročníku vyšlo 24. října 1974. Vychází jako občasník.